Václav Seidl

Akademický malíř profesor Václav Seidl se narodil v Praze 4. dubna 1886 v nezámožné měšťanské rodině, která žila po generace v Praze. Již svými studijními výsledky a zájmem o umění a kulturu přesahoval obvyklý měšťanský standard, a tak po studiích na učitelském ústavu a krátkém kantorském působení v Praze se rozhoduje pro uměleckou dráhu. Ještě před absolutoriem na Učitelském ústavu (1905) začíná studovat soukromou malířskou školu Karla Reisnera (večerní akt) a pak na UMPRUM u profesora Felixe Jeneweina. Roku 1907 již studuje jako řádný student v atelieru profesora Jakuba Schickanedera a po čtyřletém studiu školu úspěšně ukončí v roce 1911. Tentýž rok odchází do Paříže, kde v roce 1912 absolvuje Akademii JULIAN a tráví dále hodně času soukromým studiem v evropských galeriích. Již od počátku uměleckých studií věnuje veškerý volný čas volné tvorbě. Malovat začíná v Posázaví, kde působí jeho sestra Julie jako učitelka ve Světlé nad Sázavou, a mladý Seidl zde má prázdninové zázemí. Ve Světlé nad Sázavou a v Ledči pořádá také s pomocí dr. Skácelíka, starosty Umělecké besedy v Praze, své první výstavy, kdy o Svatodušních svátcích 1910 vystavuje svou první obsáhlou kolekci 100 obrazů z Posázaví. O kvalitách mladého Seidla svědčí i fakt, že tentýž rok na stejném místě a pod stejnou patronací vystavovali tehdy již slavní Jansa a Panuška. Seidl zde stržil nadšenou kritiku a velký zájem veřejnosti. Rok 1910 je i rokem, kdy Seidl objevil Orlické hory, zřejmě díky pozitivním informacím od tehdy již do Orlických hor zajíždějících slavných pražských malířů, a tak tráví v tomto roce svůj první letní pobyt v Liberku u nadlesního A. Micky. Sem později zajíždí již pravidelně se svou manželkou Antonií Vojáčkovou-Seidlovou. Možná byl prvotním impulsem k objevení Orlických hor i dopis Antonína Slavíčka historiku Gollovi v srpnu 1909 z Rybné nad Zdobnicí, tehdy Německé Rybné: "Lituji,že zde nejste, místa v okolí by Vás táhla. Na severozápad jest Liberk. Podívám se tam, jen až bude počasí lepší. - Byl jsem tam před lety. Je tam dřevěný kostelíček ze XVI. století, podobný Slavoňovskému, ale je ještě lepší, má šindele až k zemi. Uvnitř je v něm jako při pohádce starých časů," píše Antonín Slavíček. Jisté však je, že Václav Seidl se setkal náhodně s A. Mickou na Národohospodářské výstavě v Praze a byl jím pozván do Liberka na letní byt, ale maluje zde již i krátce v zimě 1911. Václav Seidl se stává Liberku a Orlickým horám věrným a v srpnu 1911 uspořádá za pomoci Krasoumné jednoty výstavu svých obrazů v české škole v Liberku. Výstava sklidí obdiv, regionální tisk se rozplývá chválou,výstava je pro velký zájem prodloužena. "Hrdým může být Liberk, že našel tak mistrného malíře svých krás. Co se nepodařilo Antonínu Slavíčkovi, to ztvárnil nyní lyrický krajinář Seidl", tak a podobně je výstava komentována v tisku. Některé obrazy, jako např. "Panorama Velké Zdobnice", "Liberský dřevěný kostelík", "Javornická pole", "Lopatářova chalupa v zimě", "Sobina za soumraku" a další jsou označovány za dosud nevídané ztvárnění tohoto půvabného koutu Orlických hor. Seidlova tvorba se vyznačuje jemným, lyrickým uchopením barevnosti obrazů, vyniká pak v neopakovatelném zobrazení zimních motivů. V srpnu 1912 vystavuje Seidl 60 obrazů v Rychnově nad Kněžnou, výstava je opět pro velký zájem prodloužena. Malíř pořádá přednášky k malířství a výtvarné výchově. Veškeré výtěžky z těchto akcí jsou nezištným Seidlem určeny na dobročinné účely. Seidlovi je v tisku opakovaně děkováno za propagaci Orlických hor a celého kraje. Seidl tak nemalým dílem přispěl k mimořádné propagační a publikační práci dr. Štemberky a dr. Březiny. Pak následuje nevítaná pauza - I. světová válka 1914-1918 nevynechá ani Václava Seidla, který je po dvojitém střelném zranění obličeje a nadloktí levé ruky odsunut z východní fronty do zápolí a tak se mu podaří přežít, i když následky předchozího tyfového onemocnění si ponese po zbytek života oslabeným srdcem. V Praze bydlí manželé Seidlovi do roku 1927 nejprve na Uhelném trhu a později v Kaprově ulici naproti Kafkovu domu. Václav Seidl se s manželkou účastní uměleckého života v Praze, přátelí se a spolupracuje s řadou začínajících i již známých umělců. Je dlouholetým členem Komenského komitétu pro uměleckou výchovu spolu s prof. dr. Čádou, sochaři Šalounem a Suchardou a dalšími. (Jeden z nich, bohužel není dosud určeno který, modeluje v této době bustu mladého Václava, která se dochovala). Seidlovi se přátelí s herečkou Růženou Naskovou a jejím manželem, který později namaluje jediný společný portrét manželů Seidlových. V roce 1927 učiní Václav Seidl osudové rozhodnutí: Seidlovi opouští Prahu a stěhují se se svou tehdy čtyřletou dcerou Olgou do Rychnova nad Kněžnou natrvalo. Seidl si zde nechává postavit vilu na Sibiři a zadlužuje se tak na zbytek života a navíc - jeho paní se bude po Praze do smrti stýskat a nesmíří se s manželovým rozhodnutím. To se ukáže prozíravé, neboť Seidla přestěhování do Rychnova, alespoň po stránce publicity, zásadně poškodí. Paní Antonie-Táňa je však vzornou manželkou a matkou a později, po smrti svého muže, v Rychnově zůstává a stará se i o své vnuky. Seidl přes nevýhodu ztráty stálého spojení na Prahu usilovně pracuje a navzdory omezující srdeční chorobě je aktivní, maluje a pořádá další výstavy. Je oblíbeným a dobrým společníkem a má v Rychnově řadu přátel, se nimiž rád posedí s kytarou, kterou dobře ovládá od dob studií, u dobrého moku. Často to bývá u Mikšů v pivovaru ,kde se stolní společnost pravidelně schází. Další výstavy : 1934 - samostatná výstava v Rychnově n.Kn. 1939-1941 -další dvě výstavy v Rychnově n.Kn. 1940 - Výstava "Národ svým výtvarným umělcům" v Hradci Králové (Seidlovy obrazy jsou zde vyprodány) 1940 -Ministerstvo školství a osvěty kupuje pro Národní Galerii dva Seidlovy obrazy: "Polní cesta u Poustek" a "Jaro na potoce ve Včelném", což pro Seidla znamená poctu a uznání, že není v Praze tak zcela zapomenut. V této době také vypomáhá Seidl teoreticky i nedostatkovým malířským materiálem mladičkému začínajícímu rychnovskému malíři Lumíru Nedvídkovi. 1942 - Výstava v Rychnově s několika dalšími malíři, mj. zde snad poprvé vystavuje mladý Jiří Šlitr, se pro Václava Seidla stává výstavou posmrtnou. Václav Seidl umírá předčasně na vleklou srdeční chorobu 27. 10. 1942 ve svých pouhých 56 letech. Citátem z nekrologu v Národní politice uzavřeme naši vzpomínku na Václava Seidla: "Václav Seidl byl dobrý člověk, tichý, s pokorným srdcem, prostý a vlídný v jednání, příjemný společník a velký umělec."