Cenzurované umění

Říjnová výstava v pražské Galerii Vltavín představuje autory, jejichž dílo vzbudilo v nedávné minulosti bouřlivé reakce a bylo kvůli svému provokativnímu vyznění cenzurováno. S negativními reakcemi organizátorů nebo návštěvníků výstavy se setkali všichni ze tří prezentovaných umělců, kteří spolu v této sestavě vystavují poprvé. Chrudimské rodačce a absolventce pražské Akademie výtvarných umění (at. M. Knížáka, K. Nepraše a J. Zeithammla), Markétě Korečkové (1975), zahalovali plátnem objekty menstruujících žen i objekty z cyklu „Pohádky“, protože pobuřovaly svatebčany na pardubické radnici. Výstavu nazvanou ESTROGEN, která proběhla v roce 2008 v pardubickém Mázhausu, posléze dokonce zavřeli. Autorka nyní pracuje na cyklu nazvaném „Zakleté princezny“, který představuje figury zahalených bytostí (žen s mužskými prvky síly), které lze vnímat buď jako ideální propojení mužského principu s ženským v dvojjedinou bytost nebo naopak jako militantní feministické samice v hororovém snu machistického šovinisty. S cenzurou umění se setkala i další absolventka Akademie výtvarných umění (at. Aleš Veselého, posléze at. M. Knížáka), Alena Kupčíková (1976), která proslula i v zahraničí svými subtilními pracemi vytvořenými z chloupků vytržených z ženských pohlaví. Kvůli prudérnosti publika čelila na nejedné z výstav invektivám, které vyvrcholily udělením mezinárodní ceny Louis-Vouitton Moët-Hennessey ve Francii, již však zcenzurovala samotná madame J. Chirac. Přesto se některé z jejích „Chlupatic“ dostaly do sbírek např. Národní galerie v Praze a řady privátních kolekcí na všech kontinentech. Autorka i nadále pokračuje ve své provokativní tvorbě, kterou inovovala o techniku malby na plátno jediným ženským chloupkem, který je pak jako relikvie instalován u každého obrazu. Jinou její novinkou jsou obrazy ženských těl sestavené z broušených křišťálových kamenů zn. Preciosa, jež jsou zalité do Aralditu. Alena Kupčíková svými uměleckými postupy dosvědčuje, že se nespokojuje s už vynalezenými uměleckými technikami a přístupy, ale že se v rámci jednoho, pro ni stěžejního tématu, neustále posouvá k dalším a dalším možnostem. Dvojici autorek představených na výstavě v Galerii Vltavín doplňuje Ján Macko (1969), jehož objekty simulující lidi stažené z kůže vzbudily kontroverzní reakce už na pražské Akademii výtvarných umění. Ztvárnil člověka staženého z kůže jako předložku, což sám vnímal jako šok nad ztrátou veškeré humanity během holocaustu. Svým profesorem Karlem Neprašem byl sice navržen na cenu ateliéru, ale klauzurní komise naopak navrhla jeho vyloučení ze školy za „cynismus.“ Na současné výstavě představí kromě prací na téma užitkových objektů-těl, i první ze soch rozpracovaného cyklu „The End,“ a to figurální alegorii nazvanou „Neviditelná ruka trhu.“ Projekt výstavy v Galerii Vltavín se vrací k nepochopitelnému zážitku cenzury, jíž všichni tři autoři prošli. S podivem nad touto skutečností, která je pro demokratický systém i pro dnešní mravně uvoněnou dobu, v níž je vlastně obtížné přijít s něčím tak kontroverzním, aby se podařilo publikum šokovat, se výstava snaží nejen cenzurované práce svobodně představit, ale také zhodnotit jejich význam. Jsou vystavovaná díla opravdu tak nemravná, aby se na ně divák nedokázal „ani podívat“? Nebo vypovídají něco o pokrytecké slušnosti dnešního zděšeného měšťáka? Nebo za vším stojí jen přehnaná reakce a mediální humbuk, který se kolem výstavy strhl? Ať se návštěvník výstavy přikloní ke kterému chce vysvětlení, autoři ani celek výstavy ho o žádném z nich přesvědčovat nebudou. Jejich záměrem je kriticky se podívat na práce, které vyvolaly reakce prudké natolik, že díla (navíc vytvořená většinou v dimenzi klasického média) musela být zahalena, odstraněna nebo bylo zpochybňováno jejich ocenění. Kritický náhled pak doplňují o tvorbu, která vznikala po oněch silných cenzurních momentech a která na původní díla navazují.

Zpět