Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský

(1829-1908)

Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský (18. ledna 1829 Praha – 10. prosince 1908 Praha) byl český voják v rakouské armádě a všestranně činný intelektuál – spisovatel, překladatel, malíř, ilustrátor a dramatik, ale také propagátor abstinence a vegetariánství. Narodil se ve slavné pražské rodině Friedbergových, ze které pocházel například Jan Václav Bedřich z Friedbergu, zvolený za starostu Starého Města pražského roku 1757, a několik vojevůdců v rakouské armádě. (Mírohorský je umělecký pseudonym, počeštěná verze příjmení.) Matka mu zemřela několik dní po porodu a o jeho výchovu se staral především strýc Moric Fialka. Emanuel byl už od dětství velmi nadaný výtvarně i jazykově. Od roku 1837 navštěvoval akademické gymnázium staroměstské a chodil na kurzy kreslení, které pořádal František Xaver Tkadlík a Antonín Mánes na pražské malířské akademii. Chtěl se stát malířem, ale strýc, který vyučoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě rozhodl, že Emanuel vystuduje stejnou školu a stane se vojákem z povolání. Na akademii nastoupil 28. září 1840, v jedenácti letech. Vedle vojenského výcviku se tam utvrzoval i v českém vlastenectví, v čemž ho podporovali jak strýc, tak i další český učitel Tomáš Burian. Emanuel Friedberg se ve volném čase věnoval především malířství a literatuře. Do roku 1872 namaloval 80 olejových obrazů, asi z poloviny žánry, zbytek krajiny, historické výjevy a podobizny. Několik bitevních scén si od něj v 50. letech objednal i císař František Josef. Během vojenské služby se ale zaměřoval hlavně na akvarely menších rozměrů, z důvodu častého stěhování a omezených prostor. Na obrazech zachycoval život na jihu monarchie, jihoslovanské kroje a historické předměty. Ilustroval také české knihy, například sbírku básní vzdáleného příbuzného Karla Sudimíra Šnajdra nebo Vesnický román Karoliny Světlé. Několik tisíc kreseb zveřejnil v časopisech, jako byly Humoristické listy (tam zpravidla anonymně, protože z velké části šlo o protivládní politické karikatury), Šípy, Obrazy života, Květy nebo Světozor. Navrhoval kulisy a opony pro vojenské divadlo v Osijeku i pro ochotníky v několika českých městech. Tvořil i vojenské a spolkové prapory. Příliš si nerozuměl s mladší malířskou generací konce 19. století, experimentující s novými styly. Dával přednost tradičnímu umění, které představoval například Antonín Lhota nebo Bedřich Havránek. Během života v Praze několikrát vystavoval, mimo jiné i na Jubilejní výstavě 1891 a Národopisné výstavě 1895. Jeho literární tvorba souvisela s vojenskou službou. Psal cestopisy, národopisné studie a reportáže ze svých cest a válečných událostí. Jeho nejvýznamnější samostatnou prací je Válečnictví polní a vojenství, vydané roku 1868 s příspěvky Miroslava Tyrše a Karla Procházky. V knize popisuje dějiny vojenství od nejstarších dob do 19. století, organizaci největších evropských armád, vojenskou techniku a způsoby opevňování. Vyslovuje tam názor o škodlivosti přílišného spoléhání na pouhou obranu, varuje před posilováním vlivu cizinců v armádě a zdůrazňuje, jaký pozitivní vliv měli Slované v rakouském vojsku. Svých odborných znalostí využil i jako přispěvatel do Riegrova a Ottova slovníku naučného; slovník také celý přečetl po stránce jazykové. Oživil staré a v řadě případů vytvořil nové české názvosloví. Zajímavým historickým dokumentem jsou i jeho Vzpomínky na válečný rok 1866. V 90. letech přeložil několik literárních prací z němčiny a francouzštiny. Pokoušel se i o divadelní hry, ale s nepříliš velkým úspěchem. V pražských divadlech se nějakou dobu hrály jeho komedie Sliby – chyby, Po smrti ten den a Překvapení. Friedberg-Mírohorský byl známý tím, že za své umělecké práce a příspěvky do časopisů nežádal žádný honorář. Službu českému národu považoval za svou občanskou povinnost. Řadu svých obrazů věnoval kostelům a muzeím, jiné rozdal přátelům. Jeho pomoc velmi oceňoval Josef Richard Vilímek st., který v době Bachova absolutismu vydával vlastenecký časopis Humoristické listy. Přitom zápasil nejen s cenzurou, ale i s nedostatkem odběratelů a finančními potížemi. Velkorysost si Mírohorský mohl dovolit, protože byl finančně zajištěný vojenským platem či důchodem; po smrti ale velký majetek nezanechal. Vlastenecká činnost pro něj byla důležitější než hromadění bohatství. Současníci jej pokládali za aktivního vlastence a dávali ho za příklad českého vojáka v rakouské armádě, který vzorně plní služební povinnosti, ale nezapomíná přitom na svůj původ. Litovali, že z velkého množství Čechů, kteří sloužili ve vojsku, jen tři – Matěj Milota Zdirad Polák, Moric Fialka a Mírohorský – přispěli české kultuře. Společně s Josefem Umlaufem a rytmistrem Kraftou zdokumentoval naši vojenskou terminologii v Riegrově Slovníku naučném. Patřil ke známým pražským osobnostem a jeho úmrtí vyvolalo velkou účast. Později ale upadl do zapomenutí a jen ojediněle se k němu vracejí někteří zájemci (např. Tomáš Jiránek z Univerzity Pardubice nebo Česko-rumunská společnost).

SEZNAM AUTORŮ

Žádná aktuální aukce

Instagram

Facebook