Jan Orlík

Jan Orlík se narodil v roce 1920 v Opavě. Jeho otec byl zaměstnán jako vrchní poštovní tajemník v Opavě, matka byla v domácnosti. Maturoval v roce 1938 na českém gymnáziu v Opavě, která byla z větší části německá, a proto se v roce 1938 dostala do německého záboru Sudet. Otec umírá a matka se s dětmi (Jan a mladší sestra Alexandra) přestěhovala do Brna. Tam začal studovat na lékařské fakultě. Jeho studia skončila zavřením vysokých škol v listopadu 1939. Živil se jako skladník a v roce 1942 byl nasazen na nucené práce ve francouzském Štrasburku, pak ve Wiener Neustadtu v Rakousku a nakonec v dubnické Škodovce na Slovensku. Po válce pokračoval ve studiu, ale na filozofické fakultě v Brně, kde působil jako asistent Vincence Makovského. Po druhé státnici nastoupil v Jeseníku jako profesor (obor výtvarná výchova a deskriptiva) na gymnáziu. Zakrátko si Jesenicko zamiloval. Zamiloval se i do kolegyně Dobry Petrové, s níž se v roce 1948 oženil. Už na studiích v Brně vstoupil do řad sociálně demokratické strany. Po jejím sloučení s KSČ se stal automaticky členem KSČ, s čímž se nikdy nesmířil. Události v letech 1966 – 1968 mu dávaly trochu naděje na zlepšení. Bohužel, marně! Z politických důvodů musel v roce 1969 i s manželkou odejít z gymnázia. Byl přeložen na ZDŠ v Mikulovicích, jeho žena na ZDŠ v Jeseníku. Zemřela v roce 1989. Jeho dřívější optimismus se vrátil po revoluci v listopadu 1989. Říkával : „Konečně tento národ bude mít svůj vlastní vývoj, konečně můžeme dýchat!“ Ale temné barvy z jeho obrazů nezmizely. Tato poznámka připomíná, že Jenda Orlík byl malíř. Významný malíř svého milovaného Jesenicka. Jeho olejomalby či pastely zákoutí Jeseníku, jesenických krajin, květin, ovoce, dokonce i několik aktů zdobí stěny mnoha občanů či úřadů a institucí v Jeseníku, ba v celé naší vlasti, dokonce i v cizině. Generačně mladší jesenický výtvarník Roman Boreček o něm napsal : „Malířské dílo tohoto umělce je ve svých nejryzejších projevech hymnem na přírodní krásu a sílu a zároveň niterným vyznáním“. Na výstavách pak byly vždy obdivovány Orlíkovy plastiky, např. rodičů, Kecala z Prodané nevěsty. Vážná hudba byla Orlíkovou druhou velkou láskou. Nejen že ji obdivoval, ale měl o ní rozsáhlé odborné vědomosti. Oběma předmětům vyučoval. Citem, srdcem, s láskou! Není divu, že se k němu žáci rádi vraceli, i když byli dospělí. Již jednou citovaný pan Boreček vzpomíná, že u pana profesora Orlíka panovala vždy klidná nálada, která pramenila z jeho zjevu, z jeho osobnosti, z jeho schopnosti povzbuzovat žáky, z jeho zájmu o každého žáka. Pan Boreček Orlíka hodnotí: „Vždy mi tak trochu připomínal Komenského.“ A tento skvělý člověk, umělec a učitel nás opustil 7. března 1995. (použity texty z monografie "Malíř Jan Orlík")