Nejste přihlášen
registrace
Přihlásit se
Historie příhozu - Akt ženy v předklonu
Antonín Lhoták (1897-1975)
Antonín Lhoták se narodil 1. března 1897 v Oseku u Hořovic jako 6. nejmladší dítě slévače Františka Lhotáka a Anny rozené Štochlové.
Jeho výtvarné nadání se projevilo již v dětských letech. I další jeho sourozenci tíhli k umění: starší bratr František byl povoláním cizelér u firmy Anýž v Praze a bratr Josef byl amatérským malířem. Malý Antonín docházel do Obecné školy v Komárově, kde měl i první výstavu – v roce 1909 vystavovala škola několika set jeho školních kreseb, často na motivy obrázků Mikoláše Alše.
Po ukončení školy nastoupil do učebního poměru v železárnách v Komárově na obor modelář dřeva k mistru Fialovi. Po vyučení v roce 1914 pak pracoval jako modelér v umělecké dílně. Tam dostal Antonín Lhoták neocenitelnou průpravu v práci s materiálem, zejména s bronzem.
Po vypuknutí 1. světové války musel nejprve nastoupit do dílen jako řadový dělník, později narukoval do Chebu a odtud nastoupil na italskou frontu. Po návratu na popud tehdejšího vedoucího uměleckých dílen v komárovských železárnách Václava Krouzy odešel na podzim roku 1919 na Vysokou školu umělecko průmyslovou k Josefu Drahoňovskému, kde studoval jeden rok. U prof Hofbauera studoval kresbu. Přestěhoval se do Prahy, krátký čas bydlel u staršího bratra Aloise, redaktora sociálně demokratických novin, později na periferii Prahy v Břevnově u bratra Františka, který ho i finančně podporoval.
Následující školní rok pak přešel na Akademii výtvarných umění k profesoru Otakarovi Španielovi, kde studoval v roce 1920–1924 medailérství. Španielova škola měla velký vliv i na Lhotákovo zaměření, což je patrné na pamětních deskách, plaketách a medailích. Po 3. ročníku dostal odměnu ve formě tak zvaného čestného čtvrtého ročníku . Ve 4. ročníku pak získal první cenu, se stipendiem na studijní cestu do Itálie. Tuto cestu podnikl v roce 1925 ve skupině studentů vedené profesorem historie umění Antonínem Matějíčkem.
V roce 1925 se oženil s Marií Kokešovou[3] z Hořovic a žil s ní až do své smrti. V manželství se narodily dcery Libuše a Olga. Usadil se v Praze – v Břevnově, v budově zájezdního hostince U Kaštanu. V jedné z budov hospodářského dvora k hostinci přináležející měl i svůj první ateliér. Později – v roce 1937 – si pronajal nedaleký ateliér v dnešní ulici 8. listopadu a později si ho od sochaře Fialy i koupil. V roce 1938 se přestěhoval z budovy hostince do nedaleké novostavby družstevního domu a zde prožil i celý život.
Antonín Lhoták zemřel na druhý infarkt 7. srpna 1975 v Děčíně ve věku 78 let, pochován je v Praze na Olšanech.
Od roku byl 1934 členem skupiny Bratrstvo výtvarných umělců. Od roku 1940 do roku 1947 byl členem spolku Myslbek a Střediska výtvarných umělců do roku 1956. Od roku 1960 byl členem Jednoty umělců výtvarných a skupiny Život. V roce 1956 se stal jedním ze zakládajících členů Svazu československých výtvarných umělců.
Jeho prvními díly byly náhrobky a památníky padlým v obcích a pod vedením Václava Krouzy se podílel na výzdobě komárovské sokolovny. Pro svou rodnou obec vypracoval návrh na pomník padlým a legionářům z 1. světové války. Na památku svých rodičů vytvořil busty[4] na jejich hroby v Mrtníku. S nimi se zúčastnil v roce 1934 1. výstavy „Bratrstva výtvarných umělců“ v Clam-Gallasově paláci.
Ve své práci navazoval na Mařatku, Štursu, Myslbeka. Lákaly ho dělnické a zemědělské náměty – slévači, hutníci, zobrazení zemědělských prací – tak, jak je znal ze svého rodného kraje.
Významná část tvorby je tvořena sochami i plaketami a pamětními deskami k výročí významných osobností, například Boženy Němcové, Petra Bezruče, Václava Dobiáše, Jana Evangelisty Purkyně, Aloise Jiráska, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Miroslava Tyrše, Vladimíra Majakovského, Alexandra Sergejeviče Puškina či maršála Rybalkova a dalších. Zobrazil celou plejádu slavných spisovatelů, skladatelů, hudebníků, básníků a historických postav českých dějin. Zúčastnil se soutěže na pomník Janu Nerudovi v Praze, Johannu Keplerovi a Tychonu Brahovi v Praze, Jakubu Arbesovi či na pomník padlým v Letech. Byl realizován jeho pomník Josefa Slavíka v Hořovicích, Julia Fučíka v Radotínu u Prahy i pomník T. G. Masarykovi v Králově Dvoře. V Praze Podolí byl realizován jeho pomník padlým v revoluci v roce 1945. V soutěži získal 2. cenu jeho Jan Žižka pro Hradec Králové. Zúčastnil se soutěže na pomník Jana Pernera pro Pardubice, kde sice neuspěl, ale busta je umístěna v Dvorním salonku na Masarykově nádraží.
Dále vytvořil např. sportovní motivy pro stadion v Podbabě či rozměrný, 5 metrů dlouhý reliéf pro výstavní místnost Státního pedagogického nakladatelství v Praze. Věnoval se i pomníkům partyzánům působícím jeho rodném podbrdském kraji.
Vytvořil také řadu aktů a zobrazení žen a další drobné plastiky.
Věnoval se i malířské tvorbě. Začal původně s olejem, ale pak dal přednost sochařské práci a v umělecké kresbě a malbě se věnoval hlavně akvarelům. Inspiroval se u Václava Součka i u proslulých anglických akvarelistů. Vracel se také k milovanému Mikoláši Alšovi. Tematicky se věnoval převážně motivům z venkovského prostředí. Zobrazoval venkovská stavení, kostelíky a boží muka, polní cesty. Lákaly to také motivy z Prahy. Obrázky tvořil často pro své potěšení a obdarovával jimi své přátele a známé.
Jako medailér vytvořil řadu drobných děl – medaile, upomínkové odznaky k výročíma výstavám hospodářským i sportovním.
Zúčastnil se více než pěti desítek výstav, z toho čtyři byly jeho výstavy souborné.
Vrcholným dílem je monumentální třímetrový pomník Mikoláše Alše v jeho rodných Miroticích u Písku. Lze říci, že Mikoláš Aleš byl jeho osudem. Jako většina českých výtvarníků se s ním setkal poprvé na kresbičkách ve slabikáři. Mikoláš Aleš byl pro něj hrdinou a zachytit jeho podobu bylo Lhotákovým velkým snem. Ten sen se vyplnil, když se v roce 1952 zúčastnil celostátní soutěže na Alšův pomník v Miroticích. Lhoták zde získal 1. cenu a jeho návrh byl také realizován. Na definitivní podobě pak Lhoták pracoval následující tři roky. Pro tuto definitivní podobu postavy jeho ateliér nedostačoval, a tak pracoval v ateliéru svého přítele Emanuela Famíry.[5] Celostátní oslavy 100. výročí narození Mikoláše Alše vyvrcholily 17. července 1955 v Miroticích[6] odhalením pomníku.[7][8]
Jeho asi třetinový odlitek je v Národní galerii a sádrový model ve skutečné velikosti je v Alšově galerii na Hluboké. Antonín Lhoták se pokusil o podobu Mikoláše Alše vícekrát. Ve vestibulu Národního divadla je jeho busta Mikoláše Alše, umístěná sem v roce 1969 při příležitosti 100. výročí položení základního kamene Národního divadla.[9] Další poprsí M. Alše z patinované sádry je ve škole v Praze-Suchdole. V roce 1971 vytvořil Lhoták dvojreliéf v bronzu Mikoláš Aleš – Jakub Arbes. Nejzajímavější je však jeho Alšovský pomník v Suchdole – bronzový reliéf z roku 1951. Byl postaven ke stému výročí narození Mikoláše Alše v roce 1952. Původní pomníček byl roku 1973 přebudován s pomocí kamenů z nedalekých Kozích hřbetů do dnešní podoby.
tužka, papír, 26,9 x 19,7 cm, sign. PD Ant. Lhoták, Antikvariát Dlážděná
Aukční síň Vltavín
Masarykovo nábřeží 36
110 00 Praha 1
po-pá: 10.00-12.00 a 13.00-18.00
Tel.: +420 224 930 340
