TEHDY A TEĎ

Výstava Jiřího Hauschky přináší nové práce z posledního roku - mezi díly se objevují jak stinné (noční) malby z podzimu a zimy, tak i průzračnější (denní) díla pocházející z jara a léta. Společným námětem je jim však jedno: zachycení okamžiku, ve kterém je obsažena nejen přítomnost, ale i minulost. Jiřího Hauschku totiž poslední měsíce pronásleduje utkvělá představa příběhů, které se odehrály na místech, jež vypadají zcela běžně, nevinně, přítomně. Přesto se na nich odehrály události, jejichž odér se ještě vznáší kolem: ať už jsou to nádražní peróny, z nichž na počátku 40. let odváželi pražské Židy, nebo tramvajová zastávka, na níž došlo k masakru nic netušících cestujících, nebo stinný pokoj s nevysloveným tajemstvím… Tehdejší a nynější energie autor zachycuje nejen v tématech, ale i skrze tekutou formu, která je jeho nejmarkantnějším rukopisným znakem. Malbami plynou černé linky, jež se rozlévají z úzkých řetízků do mohutného proudu, který se vlní kolem inkriminovaných míst, ve svém proudění lapají diváka a vtahují ho do autorových myšlenek a jejich ponuré atmosféry. Krouží sudetskou krajinou, v níž se zastavují na horizontu, jakoby vyhlížely daleko přes hranici, kterou překročili původní obyvatelé. Nebo naopak krouží kolem malého místa skrytého mezi stromy, kolem vyhaslého ohniště, u něhož kdysi došlo k souznění. Krouží i interiérem místností, kde se dotýká předmětů, které vypadají opuštěně tak, že evokují myšlenky na jejich předchozí (?) majitele. Prvky pozapomenutého genia loci se v autorových malbách vyskytující opakovaně, rezonují nostalgií a vzpomínkami, uvědomělými představami a společenskou odpovědností. Kupodivu, protože po úspěchu londýnské výstavy, kterou měl Hauschka letos na jaře v rámci mezinárodní prezentace Stuckistů, by měly být jeho práce plné jasu – stejně jako jasná se jeví jeho umělecká budoucnost.

Zpět