80 LET LITOGRAFICKÉ DÍLNY V ŘÍČNÍ

Když pomůže šťastná náhoda Obdivuji grafickou techniku litografie. Umožňuje umělcům reprodukovat věrně kresbu, pastel i obraz – pokud je umělec v této technice mistrem, a také rytinu či litografický lept. Barva pak patří ke kladům této techniky a záleží jen na umělci, jak pestrou paletu pro realizaci grafického listu zvolí. Taková je nabídka litografických dílen a je pochopitelné, že jsem poprvé do oficíny v Říční ulici č. 11, do starého nenápadného domu, ve kterém se tato reprodukční technika tiskne již od roku 1935, vstupoval v doprovodu akademického malíře Karla Oberthora se smíšenými pocity a zvědavost hrála prim. Dílna! Veliká místnost s nátiskovými stroji, trochu hluku, pohyb velikých válců, před okny stolky, u některých skloněné postavy umělců kreslí na veliké kamenné desky. U mašiny tiskař Jaroslav Kraml, chlap s úzkými rty, trochu zamračený zvedal papíry s natištěnou barvou a ukládal je na vedlejší již potištěnou hromádku. Moc si nás nevšímal, a tak mě Karel Oberthor odvedl do zadní místnosti, kde byly uskladněny litografické kameny a v níž bývalý četník pan Novák s kartáčkem fousů pod nosem a ohmatanou lodičkou, brousil dva kameny; voda, jemný brusný prášek a krouživé pohyby kamenů, tak se pomalu odstraní staré kresby, kámen se dokonale zbrousí, aby byl zcela hladký a rovný. Pak teprve může přijít na stolek umělce, aby byl novu pokreslen. O patro výše, kde byl v té době sklad papírů a stolky pro práci umělců, se pohybovala taková tichá paní, neslyšně, trochu plaše; člověk měl pocit, jestli není jen dobrým duchem této litografické dílny. Proč ne, vždyť v tomto domě žili v minulosti bratři Čapkové a Karel zde napsal slavnou hru RUR. Takový dům přeci musí mít svého dobrého opatrovníka, který dbá, aby se tu nedělo nic nekalého, zákeřného a pobuřujícího.“Bierfesty“ a vánoční nadílky ovšem nejsou pohoršující, ba naopak a upevňují krásnou atmosféru i přátelství, která se v dílně během let vytvořila. Taková atmosféra panovala v roce 1965, kdy jsem poprvé přišel do té známé oficíny. V té době v dílně s radostí pracovali umělci významných jmen: Cyril Bouda tu nakreslil celou řadu svých poetických novoročenek i grafických listů, Josef Liesler uplatňoval svou výraznou barevnost a jeho surrealisticky laděné listy vždy znovu potěšily sběratele i milovníky umění. Nechyběl Kamil Lhoták, tiskla zde Ludmila Jiřincová a mnoho dalších významných osobností. Asketický a skoro aristokratický Emil Kotrba neúnavně kreslil pozvánky pro Kladrubský i jiné hřebčíny a Václav Fiala zpodobnil mnoho exotických námětů z cest, stejně jako Arne Naumann maloval lesní zákoutí a Karel Műller starou Prahu. S přibývajícími léty se měnila skladba umělců a také se v dílně objevili noví tiskaři: Tomáš Svoboda, později Jiří Lípa a Jan Kejklíř. K jmenovaným umělcům přibyl František Gross se svými ostře ohraničenými technickými vynálezy, Jiří Šalamoun s kultivovaným a nenapodobitelným humorem, Jaroslav Šerých s grafickými listy, na nichž zachytil mystické náměty, či Olga Čechová s pohádkovými vílami a mistrně zjednodušenými kresbami zvířátek. A zase plyne čas; v dílně pracuje Jiří Slíva a nabízí své „kávové variace“ i jiné taškařice, Pavel Roučka si vesele experimentuje s hladkou plochou kamene a jeho abstrakce překvapují pestrostí barev i členěním plochy každé kompozice. Tomáš Bím ukončil další tenisové utkání, opuštěný míček se zakutálel až k ohradě pomalované mravnými i méně cudnými nápisy i obrázky, a na jiném listu nás upozorňuje, že ta slečna co opřela kolo o stoh a odložila své svršky, asi provozuje nějaké roztomilé taškařice v té voňavé hromadě! Jiří Bouda právě domaloval nádhernou lokomotivu, Daniela Benešová dokončila hudební motiv; člověk má pocit, že ta hudba, vážná a melodická, zcela zaplnila prostor ztichlé dílny. O pár let později potkáme v dílně nové tváře. Mladým tiskařem se stává Martin Bouda, což má pro něj několik výhod: nemusí si platit dílnu, když coby zkušený grafik realizuje své půvabné grafické záznamy z české krajiny, a určuje si sám termíny tisku, které mu nejlépe vyhovují. Jak rafinované! Z výtvarníků zde rád pracuje, intenzívně tvoří litografické kreace plné postav a lidského hemžení Michael Rittstein, Emanuel Ranný podrobuje vlastnímu řádu hutné čáry a kresby, Petr Ptáček zpodobňuje báječné muže na létajících strojích i v koších balonů a Jiří Suchý se s humorem jemu vlastním vypořádává s kamennou plochou, až se celá chvěje radostným smíchem. Je tu i grafik František Hodonský, aby dal novou podobu svým přírodním motivům, Kateřina Vítečková, která tu realizuje svou něžnou poezii. Nelze vyjmenovat a ani na dnešní výstavě vystavit všechny autory, kteří v té geniem loci poznamenané litografické dílně pracovali a tvořili nádhernou grafiku, hýřící barvami. Zbývá snad poslední tečka: proč šťastná náhoda uvedená v úvodu? Snadná odpověď. Jen šťastnou náhodou objevil v roce 1796 pražský rodák Alois Senefelder tuto báječnou grafickou techniku, když použil kamennou desku solenhofenského vápence, zrozeného v hlubinách pravěkých moří, k tisku! První náhodný pokus se vydařil a od té doby se litografie rozšířila do celého kulturního světa. Pevně věřím, že její obliba nepomine ani díky počítačům a že za dvacet let, již bez mé přítomnosti, oslaví dílna v Říční 11 významné stoleté výročí a opět vystaví v Galerii Vltavín výsledky úspěšné práce. Předem gratuluji! Karel Žižkovský

Back