Vzpomínka na Karla Tutsche

Můj přítel Karel
Seznámili jsme se někdy v polovině sedmdesátých let – jak jinak než přes umění. Byly to společné začátky ve spolku Ex libristů, kam nás přivedla jednak vášeň sběratelská, ale i obdiv k těm často malým grafickým skvostům vznikajícím na popud objednavatele a vyjadřujícím společnou myšlenku a realizaci autora-grafika. Oba jsme měli rádi lepty, suché jehly, dřevoryty, linoryty i litografie autorů V. Komárka, J. Pilečka, O. Kulhánka a jiných. Karel byl progresivnější, dřív jej tato aktivita přestala uspokojovat a ve svém vývoji v náhledu na umění mi názorově utekl k tvorbě současné, tehdy reprezentované zejména autory sdružení 12/15, především J. Sopkem, J. Načeradským, V. Novákem, P. Pavlíkem, I. Ouhelem a dalšími jako byli S. Klimeš, J. Sozanský nebo O. Slavík, kteří stáli mimo skupinová hnutí. Naše styky se na určitý čas přerušily, aby se opět v druhé polovině let osmdesátých sblížily. Sblížila nás Karlova činnost věnovaná výstavní aktivitě a provozu dnes už doslova legendární galerie Na bidýlku. Žádná podobná galerie u nás tehdy neexistovala – snad o něco později Galerie Opatov, která byla vedená přítelem Krbůškem, a pak v Praze na Kampě samotnými umělci začátkem devadesátých let založená Galerie MXM. Posléze šlo k takto koncipovaným galeriím přiřadit i Behémot. Karel v té době už nikde trvale nepracoval – Bůh ví, jak to dělal, jak se vlastně živil a z čeho žil. Nikdy o tom nemluvil. Rozhodně se finančně nepodílel na občasných prodejích z výstav ve vlastní galerii, v tom byl naprosto nezištný. Karel měl zcela neomylný instinkt (jsem přesvědčen, že vrozený), jímž dovedl rozeznat kvalitu v současném umění, což bylo a je velmi obtížné. Výběr prezentovaných autorů byl bezchybný a postihoval prakticky vše, co bylo nadějné a vývojově perspektivní. Nechyběli ani autoři z takzvaného emigrantského okruhu, které u nás prakticky téměř nikdo neznal, např. J. Knap, J. G. Dokoupil, M. Kunc, které dokázal ve svém výstavním programu představit. Občas zařadil i cizí autory zejména z vídeňského a berlínského regionu, kam po pádu totality pravidelně zajížděl a tamější výstavní aktivitu bedlivě sledoval. Čas to potvrdil - jeho orientace byla veskrze téměř geniální, prakticky nikdy se nezmýlil. Občas jsem pochyboval o jeho výběru a tvrzení o kvalitách daného autora, ale nakonec jsem se musel vždy přiklonit k jeho názoru. Počáteční aktivita věnovaná zejména umělcům okruhu skupiny l2/15 a několika dalším výše jmenovaným se brzy přenesla ke generaci mladší, která byla soustředěná kolem nově založené skupiny Tvrdohlaví a jejich generačních druhů – solitérů, mezi něž patřili např. J. Kovanda, J. Merta, A. Střížek, V. Kokolia, P. Kvíčala a další. To však neznamenalo, že mezi tuto tehdy mladou generaci neváhal zařadit i Jana Kotíka a uspořádat mu od doby jeho emigrace u nás první výstavu někdy začátkem roku 1990. Zejména tato výstava nás opět velmi sblížila, neboť se přímo dotkla mého oblíbeného autora, člena Skupiny 42. Stejně se zachoval i při prezentaci díla O. Slavíka. Navštěvoval jsem pravidelně vernisáže výstav pořádanýchNa bidýlku, prakticky téměř vždy za účasti autora, které byly nejen přehlídkou toho nejprogresivnějšího a nejmodernějšího (vlastně nejpostmodernějšího), co u nás v té době vznikalo. Během vernisáží, ale i po nich, byla často zasvěcená diskuze o věcech samých, ale i o autorech, jejich tvorbě a jejich další perspektivně. Scházel se zde okruh pravidelných návštěvníků, milovníků moderního umění, reprezentovaný brněnskými kunsthistoriky (Valoch, Nedoma, Horáček, Vránová, Liška) a občas i těmi pražskými (Pokorný, Dostál), dále místními malíři (Chatrný, Štolfa, Hayek, Kvíčala, Olešová), mladými adepty malířského kumštu a v neposlední řadě i sběrateli (Procházka, Kruta, Vorlíček, Vykoukal, Velek) a dalšími. Výčet jmen není samozřejmě úplný a ani být nemůže. Počátkem devadesátých let rozšířil Karel svoji aktivitu o další výstavní prostor Na Skořepce. Nemělo to však dlouhého trvání - proběhlo zde pouze několik většinou kolektivních výstav (Sopko, Střížek, Dokoupil) a snad z důvodu zvyšujícího se nájmu tyto prostory brzy opustil. Na žádné vernisáži nechyběla sklenka dobrého moravského vína, což byla další oblast, která nás s Karlem sbližovala. Absolvovali jsme spolu nespočet místních i oblastních výstav spojených s koštováním mladých, ale i archivních vín, a byli svědky stále trvajícího kvalitativního rozvoje našeho vinařství. Za vínem jsme opakovaně společně vyrazili i k našim jižním sousedům do Rakouska, do oblasti Wachau nebo Burgenlandu. Karel oplýval zvláštním, suchým, tzv. anglickým humorem, se kterým občas u lidí, kteří ho neznali nebo nepochopili, narážel. Jednou se u známého vinaře, jehož víno se stalo šampionem mezi archivními víny oblastní brněnské výstavy, po ochutnání jednoho vzorku s naprosto kamennou tváří zeptal: „A pane Flodr, to víno je opravdu z hroznů?“ Co následovalo, nebudu líčit, ale celý zbytek doby pobytu jsem vinaři vysvětloval, že to Karel tak nemyslel a že to byl jen vtip. Nakolik se mi to podařilo, posuďte sami - už tam nikdy nesměl. Ale zpátky k umění. Karel se do historie českého výtvarného umění zapsal i editorsky - prakticky ke každé výstavě vydával katalog, někdy s texty umělců samých, někdy provázený úvodem kunsthistorika. Prakticky vždy s reprodukcemi kreseb v černo-bílé mutaci, někdy v pár kusech kolorovanými samotnými umělci. Tyto když si dnes prohlížím, vracím se ve vzpomínkách do těch dob a jakoby podvědomě s Karlem rozmlouvám. Karel se dle mého soudu trvale a nesmazatelně zapsal do brněnské a troufnu si tvrdit i celostátní výstavnické aktivity. Jím založená a provozovaná galerie Na bidýlku patřila byť ne velikostí, ale především významem k tomu nejlepšímu, co u nás od druhé poloviny let osmdesátých existovalo. Jeho bezchybně koncipovaný program byl skutečně obrazem současné doby a zrcadlem špičky výtvarného umění u nás. Zkrátka, Karle, Tvůj nečekaný odchod nás všechny opravdu zaskočil. To jsi nám, svým přátelům, neměl dělat. Moc nám chybíš. Přijmi jako trvalou vzpomínku tuto malou poctu.
Přátelsky, Honza Vykoukal

Zpět